Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech; květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol; a slunce jasná světů jiných bloudila blankytnými pásky, planoucí tam co slzy lásky.
Byl pozdní večer – půlka máje – půlka máje – byl krutý čas. Nevím zda zlomil se mi vlas, nebo proč všechno šlo do háje.
Jak stalo se to - byl to pech, ponurý příběh se tu děl, že slavík smutnou píseň pěl, jeden za druhým smutný vzdech.
Stalo se v těchto časech stinných, že zmohl nás snad zvlášní bol, už nelétal ani ten mol; že zvýšil se počet nás, líných. Pak přisly depresivní hlásky, na duši zjevily se vrásky.
Večerní jako máj ve lůně pustých skal; na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.
Je pozdní večer – poslední máj …
