Nikdy si nemysli, že někoho znáš

Už se Vám to někdy stalo?

Jdete takhle po ulici, vidíte kluka, který kouří, a vy najednou nemůžete dýchat. Rázem je toto individuum nepřítel číslo 1 a má všechny špatné vlastnosti, které vás napadnou. Pak přijdete do školy, rozhlédnete se a vidíte zase tu spolužačku, co je neustále nepříjemná a kdykoli se s ní snažíte bavit, dojdete ke stejnému závěru. Je …

Tak pokračuje celý den, a když usínáte, říkáte si, proč jsou ti lidé takoví? A jste rádi, že vy sami jste tak dokonalí. Je to však pravda?

Možná jsem to trošku přehnal a říkáte si, že nejste dokonalí. Asi ne. Ale komu z nás se nikdy nestalo, že by někoho posuzoval podle nějakých vlastních měřítek dokonalosti a říkal si, proč je takový …

Známý neznámý

Jednou jsem tak seděl na nádraží a čekal na vlak. Čekal jsem dlouho a krátil si tu chvíli čtením. Byl krásný den a v čekárně byl klid. To se však mělo brzy změnit. Přečetl jsem pár stránek, když jsem zaslechl nějaký zvuk. Chvilku jsem se ho snažil ignorovat a číst dál, ale rušil moc. Rozhlédl jsem se a spatřil chlapce, který hrál na tabletu nějakou úžasnou hru a nebyl schopen vypnout zvuk, aby mě nerušil. To mě nepotěšilo, ale říkal jsem si, že to vydržím. Chtěl jsem číst dál, ale moje myšlenky už se zabývaly jen tímto chlapcem.

Rozhlédl jsem se, jestli jsem jediný, koho tento chlapec ruší, a spatřil jsem paní, která se netvářila zrovna nadšeně. V ten moment mi bylo jasné, že ji taky štve ten „milý“ chlapec. Najednou jsem měl pocit, že je oba znám. Zlobivý chlapec a paní, které narušil klid, stejně jako mně. Bylo mi jasné, že to musím napravit. Hlavou mi proběhla jednoduchá myšlenka. Lidé pro vás udělají cokoli, stačí o to požádat. Ve vteřině jsem stál před chlapcem a prosil ho, jestli by nemohl vypnout zvuk a on poslechl. Když jsem se pak vracel na své místo v čekárně, podíval jsem se na paní s úsměvem ve stylu „nemáte zač“ a posadil se s pocitem, že jsem právě zachránil svět.

V klidu jsem tedy spokojeně četl dál až do chvíle, kdy se ozvalo hlášení, že můj vlak přijíždí. Pomalu jsem si schoval knížku a v momentě, kdy jsem se chtěl zvednout, spatřil jsem něco, co mě usadilo zpět. Chlapec s tabletem zamířil k paní a společně pak nastoupili do vlaku. Dobrý pocit z nápravy světa vystřídalo překvapení a musel jsem se smát sám sobě. Paní zjevně netrápilo to, že chlapec dělá hluk. Možná ji netrápilo vůbec nic a já špatně vyhodnotil výraz v její tváři. Kdo ví?

Kouřící chlapec ze začátku článku je třeba úžasný člověk a rád by se zbavil závislosti na nikotinu, jen by potřeboval pomoc. Nebo prostě kouří rád, a kdo jsme my, abychom řekli, že je kvůli tomu špatný? Nebo ta nepříjemná spolužačka. Kdo z nás ví, co se za jejím chováním skrývá? Třeba ji někdo zradil a ona se bojí věřit lidem. Co když byla na lidi milá a nikdo ji neměl rád, tak zkouší jinou „taktiku“?

Život je občas boj a každý se s ním pereme, jak umíme. Občas někoho soudíme podle našich měřítek, přičemž netušíme, co opravdu stojí za jeho chováním. Jasně, nikdo nemá na čele napsáno, co všechno prožil a proč se chová tak, jak se chová. Je opravdu těžké někoho poznat a i v momentě, kdy si budete myslet, že o něm víte vše, dokáže vás překvapit. Zkusme si to uvědomit, až nás někdo bude štvát a v momentě, kdy ho začneme soudit, vzpomeňme si na chlapce s hlučným tabletem a jeho maminku.

A co Vy? Stali jste se někdy obětí vlastního pocitu, že někoho znáte?

Scroll to top