Nedávno (ještě před volbami), jsem na Twitteru dennodenně vídal hejty na lidi, kteří budou volit jednu stranu. Posléze jsem zaznamenal, že se stal rasistický útok a pan prezident se k tomu vyjádřil tak, že se to prostě stává.
Následovala předvolební debata prezidentských kandidátů na DVTV a zazněla otázka, zda by chtěli hlasy lidí, kteří se na FB projevovali rasisticky (v 26. minutě debaty). Všichni řekli, že ne. Všichni, až na toho nejmladšího. Rád bych řekl, že ještě nejsem rozhodnut koho budu volit a nechci Vás přesvědčovat, ale pod tenhle postoj se musím podepsat. Nejde totiž o to, že bychom měli rasismus schvalovat, ale měli bychom se naučit rozlišovat mezi rasismem a strachem.
Je plno lidí, kteří jsou rasisté a útočí na někoho jen kvůli jeho barvě pleti, náboženství nebo třeba odlišným názorům. Jsou tu ovšem i lidé, kteří mají třeba negativní zkušenost s někým, kdo se dá zařadit do nějaké skupiny, a pak z této skupiny mají strach.
Sám jsem kdysi potkal jednoho tmavého spoluobčana (roma, chcete-li), který po mně chtěl nějaké drobné, a když jsem mu je nedal, začal mluvit o tom, že dělá box, … Tahle negativní zkušenost způsobila, že jsem dlouho při spatření nějakého roma byl mnohem ostražitější a raději přešel na chodník na druhé straně, abych s nimi nepřišel do křížku. Možná to nebylo racionální, ale myslím, že je to přirozené.
Ta negativní zkušenost ovšem nemusí být vůbec osobní.
Podívejte se dnes na zprávy. Není týden, kdy by v televizi nebylo o nějakém teroristickém útoku, či problému migrace, o kterém promlouvá člověk nejpovolanější. Tento pán o migraci jistě ví své. Předpokládám, že taky ví, že jeho politika strachu je lživá, ale na lidi funguje.
Slovo je nová zbraň, satelity nové dělostřelectvo.
Ian Fleming ústy Elliota Carver v Bondovce Zítřek nikdy neumírá
Není v lidských silách ověřovat každou informaci, která se k Vám dostane a vybrat si, komu se dá věřit není dnes úplně snadné, takže je pochopitelné, že se lidé bojí. Je důležité si přiznat, že jsou tu důvody k obavám a většina informací je buď přehnaně strašící nebo přehnaně optimistická. Je důležité mít respekt, ale nepropadat panice.
Jak s tím bojovat?
Přesvědčil Vás někdy o něčem tím, že Vám nadal? Pochybuji!
Jestli chcete někoho přesvědčit o Vašem názoru, nejdůležitější je mu naslouchat. Naslouchat a vcítit se. Jen tak můžete najít argumenty, které ho přesvědčí. Není ovšem důležité, abychom se všichni na všem shodli. Důležité je spolu mluvit a opravdu naslouchat názoru druhého. Když něco řekne, neodpovídat mu hned slovíčkem „ale“. Místo toho naslouchat, zopakovat, co řekl svými slovy, abychom ověřili, že se opravdu chápeme. Pochopit všechny jeho obavy a nebagatelizovat je. Naopak, dát jim legitimitu. Strach je naprosto legitimní.
Až když se dostaneme na stejnou vlnu, můžeme nesouhlasit s některým s jeho názorů. Nesouhlasit však pouze s názory, nekritizovat člověka samotného, ani jeho pocity, které jsou jeho součástí.
Není na nás, abychom druhé soudili. Chceme-li lepší svět, začněme u sebe!
Není důležité se na všem shodnout, je důležité chápat rozdílnost. Stejně jako chceme, aby lidé neodsuzovali nás, neodsuzujme my je. Jak můžeme chtít po někom něco, co sami nectíme 😉
