U mě to začalo takhle. Už nevím kde a kdy přesně, ale zaslechl jsem Boom Clap a nějak mě to chytlo, tak jsem hned přidal na Spotify. Jak jsem tak poslouchal, zjistil jsem, že je to soundtrack z nějakého filmu. Hvězdy nám nepřály. Podle názvu tuctová romantická komedie, kterých se každý rok natočí miliony. Postupem času jsem však o tom filmu začínal poměrně často slýchat a doporučovali mi ho snad všichni, kdo pro mě něco znamenají (snad se teď nikdo z těch, co nedoporučili neurazí).
Tak já tomu dám šanci, řekl jsem si a přidal na seznam filmů. Sotva jsem však dočetl Hobita, věděl jsem, že si musím před shlédnutím filmu přečíst knihu, abych neudělal stejnou chybu dvakrát.
Dal jsem se tedy do čtení. Tuctová romantika to tedy opravdu není. Knihu vypráví smrtelně nemocná slečna. Slečna, která trpí rakovinou a spíše přežívá, než aby žila. Tahle dívka však nemá umřít tak rychle a má zažít něco bláznivého, romantického a pak možná taky trošku smutného.
Přestože vypráví umírající slečna šíleně smutný příběh, u čtení jsem se častokrát smál jejím sarkastickým poznámkám. Slečna i její přátelé tak nějak chápou, že dřív či později umřou, stejně jako každý z nás. Plně si uvědomují, že tu nebudou věčně, a že většina z nás má asi více času než oni. Jsou s omezeností svého času smířeni tak, jako málokdo zdravý, což je určitě důvod k zamyšlení …
Kniha mě nadchla, tak jsem si hned po dočtení pustil film. Hádejte co následovalo. Zklamání. Film sice celkem věrně kopíruje knihu, neboť autor knihy se podílel na jejím zfilmování, ale některé detaily jsou v knize zcela jinak, což může naštvat, pokud sledujete film hned po dočtení knihy. S odstupem času však vidím, že ten film zas tak špatný nebyl.
Podle mého názoru byl prostě natočen líbivější formou. Některé děsivé pasáže byly nahrazeny něčím cool. Ano, narážím na limuzínu. Jinak ovšem za hlavní důvod, proč se vyplatí číst knihu považuji to, že je celá vyprávěna v první osobě a je v ní celkem zřetelné, co si právě naše milá slečna myslí 🙂