Rád bych se vrátil ke článku o musu. Rád bych se rozepsal o tom, jak snadno se dá zbavit zodpovědnosti.
V minulém článku jsem se zmínil o tom, že když něco musíme, těžko můžeme být zodpovědní za důsledky tohoto jednání.
Když je něco povinnost, tak to prostě musíme udělat. Bez ohledu na následky.
Ráno musíme vstát a jít do školy nebo práce. Určitý počet hodin tam pracovat a plnit přání někoho jiného. Následně se vrátíme domů, kde opět plníme povinnosti. Ať už děláme úkoly do školy, uklízíme, nebo se o někoho staráme. Večer unaveni padneme do postele a jsme šťastni, že jsme přežili další den. Jsme šťastni, že to máme za sebou a přemýšlíme, jak dlouho to ještě bude trvat, a kdy už konečně budeme dělat to, co bychom opravdu chtěli.
Až mi bude 15, až mi bude 18, až dodělám školu, až budu mít dost peněz, až … až do smrti.
Všichni dobře víme, co bychom měli, ale jen málokdo ví, co by chtěl. Co musíme, vědí i všichni okolo. Co bychom opravdu chtěli, se druzí často nikdy nedozví. Není to škoda?
Když během druhé světové války dělali nacističtí důstojníci hrůzné činy, používali svůj vlastní jazyk „Amtssprache“ (úřední jazyk), který je zbavoval zodpovědnosti za tyto činy. Kdybyste se jich tedy zeptali, proč dělali hrůzné činy, řekli by, že museli. Proč museli? Vyšší příkazy. Byla to politika. Byl to zákon. (Marshall B. Rosenberg – Nenásilná komunikace, s. 36)
Podobně to fungovalo v Orwellově světě v knize 1984, kde vznikl Newspeak (nový jazyk), který měl za cíl zničit myšlení, které by bylo v rozporu s tím, co potřebovala vládnoucí strana. Takže všichni dělali, co bylo třeba, ale nikdo nebyl spokojen.
Nepřipomíná vám to něco?
Nevytváříme si Newspeak sami a nezbavujeme se tak zodpovědnosti za svůj život? Neděláme to, co si myslíme, že bychom měli místo toho, co bychom rádi? Víme ještě, co chceme a co děláme jen proto, že bychom měli. Neztratili jsme se ve svém životě podobně jako hrdinové knihy 1948? Jen s tím rozdílem, že naším Velkým Bratrem jsme sami a sami jsme též stvořili svůj vlastní Newspeak …
Přemýšlejte o tom …
